Alkoholová kultura má v České republice bohužel dlouholetou tradici, do jisté míry tak i dnes navazujeme na nechtěné dědictví minulého režimu. Dalším důležitým faktorem je samozřejmě fakt, že dnešní doba je velmi hektická. Negativním průvodním jevem je pak situace, kdy tyto společenské vzorce předáváme i těm nejmladším generacím, čímž je utvrzujeme v názoru, že alkohol ke společenským událostem neodmyslitelně patří.
Zvyk je železná košile
„Do velké míry je to dáno kulturou konkrétní země, ale nemyslím si, že by to bylo specifikum jen České republiky. Například za první republiky tu tak velká spotřeba, jako je v dnešní době, vůbec nebyla. Užívání alkoholu bylo do jisté míry fenoménem totalitních států. Není to tedy otázka několika staletí, ale spíše desítek let. Posledních dvacet let se však míra užívání alkoholu drží zhruba na stejné úrovni, která je dlouhodobě vysoká,“ upozorňuje Ladislav Dékány, odborný garant Národní linky pro odvykání 800 350 000. Zároveň poukazuje na to, že jakékoliv snahy o zavedení prohibice v Česku se automaticky vystavují selhání. Mezinárodním srovnáním zjistíme, že státy s nejmenší prevalencí užívání alkoholu jsou České republice kulturně velmi vzdáleny – buď je v nich dominantním náboženstvím islám, nebo je v nich z politických důvodů alkohol absolutně nedostupný.
Přesto je regulace dostupnosti alkoholu relevantním tématem v rámci vládní protidrogové politiky, s čímž souvisí i určitá osvěta, kterou se odborníci snaží ovlivňovat postoj veřejnosti ke konzumaci alkoholu. I u nás se tak můžeme setkat s opatřeními, jako je věkový limit pro prodej nebo regulace reklamy, které jsou pak do určité míry vyvažovány protiakcemi a lobbingem alkoholového průmyslu.
„Rodiče čelí nelehkému úkolu – je potřeba z alkoholu nedělat tabu a zároveň nevytvářet pro děti představu, že pár piv či flaška vína k životu prostě patří. V naší společnosti je téměř běžné, že lidé mají tendenci sahat po rychlé úlevě v podobě panáka či skleničky. Rodina se ovšem proti stresu může vybavit i jinak. Rodiče musí být také partnery, kteří se mohou otevřeně bavit o tom, jak chtějí doma s alkoholem nakládat. To neznamená, že na jídelní stůl nepatří – měl by ovšem zůstat něčím, co oslaví příjemnou atmosféru, a nikoliv nabídne únik,“ doplňuje terapeutka a adiktoložka Kristýna Fišerová. Připomíná jednak nutnost mít v zásobě pořád dostatek nealkoholických alternativ, jednak jednoduchou pomůcku od Světové zdravotnické organizace, která káže jednu skleničku denně pro ženy a maximálně dvě pro muže.
To vše naznačuje, jaké aspekty hrají hlavní roli. „Jeden z nejsilnějších nástrojů si neseme sami v sobě – jsou to naše hodnoty a postoje vůči alkoholu. Ty jsou naprosto klíčové i ve vztahu k našim dětem. Dalo by se říct, že tuto kulturu do velké míry ovlivňujeme my současným chováním. A ač to množí třeba neradi uslyší, přes to, že pití alkoholu je u nás běžná součást života a určitá touha po změněném stavu vědomí je pro lidi přirozená a vrozená, normální je nepít,“ dodává adiktolog Dékány.
Strach z odmítnutí společností
Klinika adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy už v roce 2021 realizovala výzkum financovaný Úřadem vlády ČR, který se zabýval související problematikou. Závěr, že Češi nejvíce holdují alkoholu v prosinci a letních měsících, není zas takovým překvapením. Už závažnějším zjištěním je, že celkem 15 % respondentů přiznává vyšší konzumaci alkoholu během vánočních svátků, zejména pak na Silvestra. Za vůbec největší pijany lze považovat příslušníky věkové skupiny mezi 18. a 34. rokem života. 17 % Čechů uvádí, že je pro ně prosinec z hlediska užívání alkoholu vůbec nejexponovanějším měsícem. Zejména v období Vánoc se častěji setkáváme hlavně s případy, kdy lidé pijí, protože to od nich „společnost prostě očekává“.
„Nejčastěji lidé pijí proto, že je to při určitých příležitostech zvykem. Dále proto, že to dělá společenské setkání zábavnější, ale také proto aby se dostali do nálady nebo si odpočinuli. Ale také proto, že to dělá většina přátel. Více než 30 % respondentů pije alkohol proto, aby otupilo svou bolest, kolem 40 % dotázaných pije alespoň někdy proto, aby zapomnělo na svoje starosti a více než 20 % pije alespoň někdy proto, aby se necítilo tak beznadějně, co se týče budoucnosti. Pro 30 % respondentů platilo, že se pravděpodobně opijí, pokud se opijí i ostatní. Poněkud varující je pak skutečnost, že jsou uživatelé, kteří považují užívání alkoholu za zdraví prospěšné. Těch je ale méně než 10 % z cellového počtu dotázaných s tím, že si to častěji myslí muži než ženy,“ shrnuje závěry výzkumu PhDr. Miroslav Barták, Ph.D., z Kliniky adiktologie – Expertního adiktologického centra.
V pasti novoročních předsevzetí
Oblíbeným zvykem je dávat si při vstupu do nového roku novoroční předsevzetí. K těm jsou značně skeptičtí psychologové i adiktologové. Ti naopak preferují, když má pacient dostatek času k promyšlení strategie a vytvoření konkrétního odvykacího plánu. Jinak se vystavuje akorát zvýšenému tlaku na svoji psychiku.
„Předsevzetí, které si člověk dá ‚z principu‘, bez rozhodnutí a jakékoliv přípravy, má velmi malou šanci na úspěch. Výjimky sice potvrzují pravidlo, ale je třeba si uvědomit, že 1. leden je den jako každý jiný. Konec roku bych chápal spíše jako vhodný čas k zamyšlení se nad tím, čeho chci dosáhnout. K tomu mohu využít to, co mi již v minulosti fungovalo, nebo si své schopnosti a dovednosti zhodnotit za pomoci odborníků, například právě na Národní lince pro odvykání. Málokdy se odvykání zdaří na první pokus, a proto je velmi důležité ve své snaze vytrvat. Nejde totiž jen pouze o to přestat pít nebo kouřit, ale o komplexní změnu chování, potažmo i životního stylu,“ nabádá Dékány.
Pokud jste si tedy třeba uprostřed silvestrovského večírku uvědomili, že přestat pít s odbitím půlnoci je de facto obtížná až nerealizovatelná záležitost, nemusíte se kvůli tomu lynčovat. Pokud totiž chcete s problematickým užíváním návykových látek efektivně zatočit, pouhý jeden den vás ani nezachrání, ani vám neublíží. Důležité je držet se předem vytvořeného plánu.
Ladislav Dékány je odborný garant Národní linky pro odvykání 800 350 000; Kristýna Fišerová je terapeutka a adiktoložka; PhDr. Miroslav Barták, Ph.D., je adiktolog z Kliniky adiktologie – Expertního adiktologického centra
